HOVORY H: Filip Vítů Trio: Atmosféra je důležitější než počet lidí

| | ,

Zlínské bluesové trio Filipa Vítů tvoří kromě jedenadvacetiletého nadaného kytaristy a frontmana Filipa také perkusista Lukáš Odstrčil a nejstarší člen kapely baskytarista Tom Gerych. Skupina hraje zčásti vlastní tvorbu, ale přebírá také písničky slavných hudebníků. Jsou prvními zástupci zlínské hudební scény v nové řadě Hovorů H.

Jak dlouho fungujete?

Filip: V této sestavě fungujeme zhruba rok a půl s tím, že Filip Vítů trio s tímto názvem funguje asi tři roky.

Jak byste pojmenovali hudební styl, který hrajete?

Filip: Základem je blues, což je takový můj neoblíbenější žánr, a od něho se potom brousíme na různé strany, do rocku, do popu.

Na Zlínsku se moc mladých bluesových kapel nenajde. Máte přehled, jaký je o tento žánr zájem u vaší generace?

Filip: Je to napříč generacemi. Poslouchají nás mladí i starší, je to tak různě. Ale ano, jsme nejmladší.

Hrajete jen vlastní tvorbu, nebo děláte i převzaté věci?

Filip: Máme to tak půl na půl. Něco jsou moje vlastní, na něčem se podílel tady Tom a něco máme převzaté od mých vzorů.

Jak často hrajete?

Filip: Když se zadaří, tak třeba i šestkrát až osmkrát do měsíce.

Kde jste měli zatím nejzajímavější koncert?

Filip: Bylo víc takových, které si pamatuju, ale spíš mám rád ty klubové. Takže teďka poslední, který mám v paměti, tak byl třeba ve Staré Pekárně v Brně. Ten nás hodně bavil a publikum bylo skvělé.

Kdo u vás píše texty, kdo skládá hudbu? Jak to máte rozdělené?

Filip: Základ většinou donesu na zkoušku já, nějakou písničku vytvořím. Texty většinou dělám celé já a pak to na zkoušce nějak osekáme. Tom z toho vyhodí nějaké přebytečné, nebo naopak přidá chybějící takty a dotvoříme to jako kapela.

Máte písničky v angličtině. Chystáte i něco česky, nebo proč ne česky?

Filip: Česky ne proto, že od malička poslouchám vyloženě jenom západní muziku, takže jsem si k těm českým textům nějak nenašel cestu. Ale úplně nevylučuju, že jednou nějaký český text bude, tak na zkoušku.

Vy se teď účastníte nějaké hudební soutěže. O co jde?

Filip: Přihlásil jsem kapelu do festivalu Blues Aperitiv, což je taková odnož toho proslulého Evropského festivalu Blues Alive. Koná se tady v Šumperku a druhý den v Polsku. Byli jsme vybráni mezi sedm nejlepších kapel do finále a to bude devatenáctého března.

Máte v plánu se muzikou živit?

Filip: Jedna třetina kapely už se tím živí (Tom), druhá třetina se tím plánuje živit (Lukáš) a třetí třetina ještě uvidí.

Jaká je podle vás zlínská hudební scéna? Je kde hrát?

Tom: Je kde hrát, je to byznys. A třeba ta zlínská scéna, co znám já, tak ti hudebníci spolu spolupracují. Tady se toho děje v tý interní scéně dost, ale je tady ten problém, nebo můj pocit je, že je tady ten probém, že v podstatě si tu scénu zajišťují sami ti hudebníci. Nějaký popud zvenčí moc není. Otázka je, jestli je to probém, protože to je krása toho kapitalismu – buď chceš a máš, nebo nechceš a nemáš. Takže, když nemáš kšefty, tak si je vytvoř. Já třeba jsem strašně rád za Filipa Hnusáka (Filip Husák, pozn. red.), co dělá v Bamboo. To je úžasný, jak ten to podporuje. A spousta tady těch malých klubů, ale samozřejmě mohlo by toho být víc, kde si zahrát.

Souhlasíte s kapelou Mirai, že zlínské publikum je zvláštní?

Filip: Já bych s tím úplně nesouhlasil. Možná je to tím, že na koncertech máme své přátele. Ale pokud se teda vůbec nějaké publikum sejde, tak je v pořádku. Nemám s ním nějaké problémy.

Jaký máte ohlas za hranicemi okresu?

Filip: Daří se nám to a je to tím, že zas v některých těch jiných městech jsou lidé naučení chodit i na koncerty kapel, které neznají. To znamená, že si něco o té kapele vyhledají, přečtou si, poslechnou si a přijdou potom na koncert, i když tu kapelu neznají.

Chystáte už teďka nové cédéčko? Nebo singl?

Filip: Zatím se ještě nevyprodalo úplně to předchozí – At the Station –, takže cédéčko ne. Ale připravujeme nějaké zvláštní písničky, takže singl bude.

Jak řešíte spory v kapele?

Filip: Do krve se nerveme. Já bych to nebral ani jako spory, spíš je to taková výměna názorů a prostě diskutujeme a pak se dobereme k nějakému závěru.

Tom: Anebo nedobereme.

Lukáš: Anebo nedobereme.

Chystáte spolupráci s nějakou známější českou nebo i zlínskou kapelou?

Filip: Zatím spolupracujeme spíš s hudebníky z té zlínské scény, ať už je to zpěvačka Markéta Vodičková nebo se chystáme angažovat na některé koncerty klávesistů. A z té celorepublikové scény… nenapadá mě nikdo zatím, s kým bychom chtěli něco udělat, ale možná si to někdo zaslouží (potutelný úsměv).

Tomáši, ty se učením hudby živíš. Na co je možné se u tebe učit hrát?

Tom: Baskytara, klasická elektrická kytara, nějaký dovzdělávání v hudební teorii, žesťové nástroje, zobcová flétna, kdysi jsem kamarádům ukazoval něco na piano, ale na to jsou lepší lidi. A potom samozřejmě jakákoliv rada ohledně muziky jako takový. Co jsem schopen poradit, zkusím poradit, nebo předat.

Co si myslíš o Filipovi jako o kytarovém zjevu?

Tom: Filip nehraje jako ořezávátko. Já mám ten problém, že jsem s ním v kapele, znám ho rok a půl, mám svoje nějaký zkušenosti, na základě nichž jsem si utvořil nějaký názor, ledacos jsem slyšel. Takže samozřejmě, že na Filipovi najdu spoustu věcí, za který bych ho zabil, ale to jsou prostě otázky mojí nátury, kdy já jsem prostě takovej výbušnej poněkud. Ale Filip prostě na to skřípe dobře, to všichni tady víme, protože kdyby na to neskřípal dobře, tak tady teďka nesedíme. Umí napsat nějakej slaďák, umí napsat nějakou odrhovačku. Umí to relativně prodat a dobře to odehraje.

Kdo jsou vaše hudební vzory?

Filip: Já tak asi tak nejvíc vzhlížím k Johnu Mayerovi, nebo Joe Bonamassovi, pak samozřejmě Henryk Santana, takové ty klasiky.

Tom: Pro mě byl asi největší zlom Miles Davis, ten mi tak nějak zformoval to moje myšlení, tu filozofii hudební, ten přístup k tý muzice. A pokud bych to měl specifikovat k tomu, čím se snažím řídit v triu, tak je to jednoznačně Honza Mayer se svým triem. Jimi Hendrix, to je něco, nebo Chick Corea, i když to není moc do tria. No a mě třeba vždycky strašně zajímala klasická muzika, třeba Strawinsky.

Jak berou vaše partnerky to, že hodně času trávíte ve zkušebně a na koncertech?

Filip: Máme tak skvělé přítelkyně, že nás obdivují a jezdí s náma a podporují nás.

Lukáš: Ale je to mnohdy těžké to skloubit nějak dohromady, aby byly spokojené obě strany. Je to vždycky otázka tolerance v tom vztahu.

Hrajete pocitově spíš pro lidi, nebo pro sebe?

Filip: Pro obojí, pro sebe i pro ně.

Tom: No já třeba razím teorii, že v první řadě musí být spokojený ten muzikant, v první řadě musí muzikant hrát pro sebe. A jakmile je spokojenej muzikant, tak prostě bude spokojenej i ten posluchač. Takže já v první řadě hraju proto, abych si to užil já. Co já můžu udělat se spokojeností toho člověka v publiku? Ten jediný se může rozhodnout sám za sebe, jestli je spokojenej, nebo není. Já k tomu můžu přispět pouze svou spokojeností. Tím nechci říct, že by mi támhle týpek v publiku byl úplně ukradenej, to vůbec ne.

Existuje nějaká hranice, co se týká návštěvnosti vašeho koncertu, kdy si řeknete, teď už je to ono?

Filip: Ono záleží, v jakém prostoru se tolik lidí sejde. Protože pět se lidí na Bamboo tady ve Zlíně v malém klubu, to je velký úspěch, ale zase pět set lidí na velkém stadionu, to asi není úspěch. Takže těžko říct.

Lukáš: Já si přece jenom myslím, že mnohdy nejde o to, kolik přijde lidí. Nepřišli jsme na to samozřejmě hned, ale s pomocí, musím přiznat, Toma, jsem přišel na to, že mnohdy je důležitější, jaká je ta atmosféra v tom klubu a jak ti lidi prostě mají zájem prožívat ten okamžik v dané chvíli.

Filip: Když tam vidím jednoho jediného člověka, který si to užívá, tak to dělám aspoň pro něho.

prokapely

Předchozí

SOUTĚŽ: Hrajte o lístky na Monkey Business (SKONČENO)

Kamila Bialešová: Každý film na Rec Festu má své kouzlo

Další