Jak to vidí sestra, která pracovala na covid-jednotce a prodělala nákazu i očkování

| | , ,

Zdravotní sestra Anna Pekárková pracovala na jaře v testovacím stanu Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně, na podzim přešla na covid-jednotku, následně sama prodělala nákazu a před pár dny dostala první dávku vakcíny. V rozhovoru z našeho cyklu Život & Smrt se podělí o vlastní zkušenosti z první ruky. | VIDEO 📺

Jaká je přesně vaše profese a jak jste přišla do kontaktu s covid-19?

Pracuji jako sestra na hematologicko-transfuzním oddělení. Jedná se o ambulantní provoz, kde máme na starosti například odběry krve a hematologická vyšetření. Už je to vlastně rok, co nám začal covid a já jsem byla vyslána jako zástupce našeho oddělení do covid-zóny, kde jsem na jaře pracovala v odběrovém stanu a prováděla odběry i v rámci nemocnice.

Na podzim při druhé vlně jsem byla šest týdnů přímo na speciální covidové jednotce a teď už jsem zpátky na mém oddělení.

Takže na jaře jste byla ten, kdo strkal lidem tyčinky do nosu?

Přesně tak. Byla jsem ten průkopník.

Měli lidé na jaře velké obavy?

To jaro bylo tak strašně zvláštní, protože to byla nová věc a nikdo (ani my zdravotníci) nevěděl, co to je covid a co to bude znamenat do budoucna. Takže, ne že by se lidé báli, spíš byli takoví hodně pokorní. On ten odběr není nic extra příjemného, ale zase to ani není nic, co by se nedalo vydržet.

I přes vypjatou situaci byla v kolektivu i sranda a poznala jsem spoustu nových lidí v nemocnici, které bych za běžné situace určitě nepoznala. V rámci personálních vztahů to tedy mělo paradoxně i nějaký přínos.

Při druhé vlně na podzim už jste sloužila přímo na covidové jednotce. Předpokládám, že tam už to taklová sranda nebyla.

Na jaře ve Zlíně ještě nebylo klasické lůžkové covidové oddělení, to bylo zřízené v Uherském Hradišti a my jsme měli covidovou zónu čistě pro příjem pacientů, kteří byli potenciálně nemocní a pokud se to potvrdilo, odjížděli do Hradiště.

Na posdzim už ale byla situace natolik vážná, že se musela otevírat covidová oddělení i tady. Na covid oddělení je potřeba dvojnásobný počet personálu, takže se musely stahovat sestry a bratři, sanitáři, lékaři, dokonce i uklízečky z jiných „méně důležitých“ a „méně vytížených“ oddělení tady do těch covidových jednotek. V nich se totiž pracuje v takzvaných čistých a špinavých týmech.

Co to znamená?

To je taková novinka, kterou jsme se museli z hodiny na hodinu naučit. Funguje to tak, že „čistá“ sestra, která je klasicky oblečená. pracuje jen na sesterně a dělá papíry, chystá léky, infuze a podává to těm „špinavým“ sestrám, které jsou v ochranném obleku, jak to znáte v televize. Ty „špinavé“ tedy nesmí do čisté zóny a „čisté“ nechodí k pacientům.

Střídaly jsme se po čtyřech hodinách. Déle jsme v tom skafandru být nemohly. Měly jsme místnůstku, kde jsme si mohly sednout, odpočinout a pak zase zpátky pracovat na pokoje.

Jak velkou změnu pro vás přechod na covid-oddělení znamenal? Předpokládám, že při odběrech krve vám pod rukama pacienti obvykle neumírají.

To rozhodně ne. Bylo to samozřejmě něco úplně nového. Člověk se musel nejdřív naučit pracovat v ochranných pomůckách, což bylo úplně šílené. Myslím si, že po dvou letech na tranzfúzce už celkem umím brát krev a myslím si, že píchnu kde co, ale když máte brýle, štít a dvoje rukavice, tak si člověk připadá, jako by byl znovu po zdravce a učil se všechno znovu. S tím vším na sobě na to pořádně nevidíte a ani hmatem si nepomůžete, takže je to opravdu náročné.

Navíc jsem se skoro po pěti letech vrátila k lůžku, takže jsem si musela vzpomenout na to, jak se dělá hygiena, jak se manipuluje s ležícími pacienty i jak se pracuje s centrálním kyslíkovým systémem, který je zavedený nad každou postelí. Člověk si zase musel hodně obnovit ty dovednosti, které jsme se učili na zdravce, které jsem za dobu své praxe už nasbírala například na chirurgii, ale při práci na hematologii už jsem zase odvykla.

Ten první kontakt se smrtí nebyl úplně jednoduchý. Všechno bylo vyhrocené tím covidem a opravdu ze dne na den nám řekli, teď jdeš do covidu a zůstaneš tam. Nebudeš se vracet zpátky, takže si vezmi jenom hrnek a běž. Nebylo to úplně jednoduché, ale myslím si, že já sama za sebe už tu smrt vnímám trošku jinak než třeba okolí nebo lidé, kteří nepracují ve zdravotnictví jako takovém.

Jak často na vašem oddělení lidé umírali?

Měli jsme zhruba třicet lůžek. Deset pokojů po třech lůžkách. Z 99% byly vždy plné, ale vždycky jsme měli jedno, dvě lůžka nachystané, kdyby bylo potřeba. V té době už bylo osm covidových jednotek v celé nemocnici, zhruba po stejných kapacitách. V průměru zemřel jeden pacient na směnu, někdy dva, někdy žádný, ale někdy i tři.

Takže de facto, vždycky když jste šla do práce, tak jste mohla očekávat, že uvidíte někoho umřít?

Ano.

Máte nějaký návod jak s tím psychicky vyrovnat?

Návod na to asi není. Člověk si tím musí projít nějak sám. Mně první člověk zemřel už v šestnácti letech na praxi, takže si myslím, že to člověka změní a naučí se postupem času k té smrti přistupovat jinak.

Nebylo to jednoduché také proto, že s covid pozitivními lidmi se po smrti musí pracovat úplně jinak, než byl člověk zvyklý za běžné situace. Z hygienických důvodů byl stanovený postup, který je třeba dodržovat, a ten nebyl úplně příjemný. Při úmrtí v normální běžné době se ten pacient odvezl bokem, udělala se poslední koupel, tělo se očistilo, obléklo se do čistého, otevřelo se okno, aby ta duše mohla odejít. V daných podmínkách to ale nebylo možné.

Často se diskutuje o rozdílu umřít „na covid“ nebo „s covidem“. Je v tom nějaký rozdíl?

Za poslední měsíce zemřela i řada pacientů naší hematologické ambulance. Někteří měli covid a někteří ne, ale všichni byli nemocní a měli své ostatní druhotné onemocnění. Někomu ten covid „pomohl“ k bližšímu konci, někdo ho překonal úplně s přehledem i bez hospitalizace.

Úplně všichni pacienti, které jsem zažila na covidové jednotce, měli i jiné onemocnění a pokud zemřeli, měli zhruba  80 až 90 let. Nám tam nezemřel nikdo mladý. Mladí pacienti byli samozřejmě na JIP, když na tom byli hůře, ale já jsem nikoho mladého nezažila umřít.

Vám se podařilo zažít covid i z pozice pacienta. Víte, kde jste se nakazila?

Tak nakazila jsem se na podzim v době, kdy jsem pracovala na covidové jednotce. Už kvůli tomu jsem se snažila omezit kontakty s rodinou i přáteli, chodit do obchodu opravdu jen jednou týdně a nikde se nezdržovat, takže jsem se skoro určitě nakazila v práci, ale asi ne od pacienta. Myslím si, že riziko přenosu je větší mezi personálem, přece jenom je to respirační onemocnění, takže to člověk na vás mohl prsknout, když jsme byli třeba na obědě. Neustále tam přicházeli noví pracovníci, protože někdo odpadl a měl covid, takže tam byla taková fluktulace lidí, že víceméně není možné přesně vysledovat, od koho jsem se nakazila.

Jaká je vaše osobní zkušenost s průběhem nemoci?

Začalo mě bolet v krku a měla jsem rýmu, protože ta práce v těch skafandrech byla šílená. Než se udělala ranní hygiena těch třiceti pacientů, z kterých minimálně patnáct bylo ležících, tak jsme měla všechno oblečení komplet propocené, že se dalo ždímat. K tomu se muselo hodně větrat, aby byl na oddělení neustále čerstvý vzduch, čímž ale vznikal i průvan, takže jsem si nejdřív myslela, že jsem se jen nachladila.

Pak mě začalo bolet celé tělo a byla jsem hrozně unavení. Říkala jsem si: „No dobře, mám rýmu, tak se vyspím a bude mi dobře.“ Na druhý den to ale nebylo lepší a třetí den jsem ztratila čich a chuť. Takže jsem zavolala vrchní sestře, šla na test a ukázalo se, že jsem pozitivní.

Za další čtyři dny se k rýmě a únavě přidala ještě bolest zad, taková že jsem nemohla dělat vůbec nic. Pak to přestalo, ale začala jsem kašlat a přidaly se i nějaké zažívací potíže, ale do těch čtrnácti dnů to všechno vymizelo a už jsem normálně fungovala. Začala jsem žehlit a uklízet a už to bylo dobrý.

Takže šlo spíš o lehčí průběh?

Ano. Prošla jsem si všemi příznaky, ale stačilo mi to vyležet doma s kapkami proti kašlii a s paralenem.

V těchto dnech probíhá očkování i ve Zlínském kraji, a vy už jste dostala první dávku vakcíny, je to tak?

Ano, hned v prvním lednovém týdnu se začali očkovat první zdravotníci, kteří se přihlásili, to byli hlavně pracovníci na ARO, urgentním příjmu a záchrance ,a potom se postupně začali očkovat další. Mezitím nám od nového roku dorazily další dodávky, které se ze Zlína distribuují do ostatních nemocnic v kraji.

Jaké bylo očkování na vlastní kůži?

Očkuje se to do svalu do ruky a je to jako klasická tetanovka. Člověk o tom ani neví. Mám za sebouprvní dávku a za tři týdny dostanu druhou.

Pociťovala jste na sobě nějaké vedlejší účinky po aplikaci vakcíny?

Zdravotníci, kteří nemají žádné alergie nebo jiné potíže se očkovali v  ambulanci závodního lékaře. Půl hodiny se počkalo v čekárně a mohlo se jít domů. Byly tam se mnou zároveň dvě lékařky. Během dvou minut jsme byly všechny na očkované, chvíli jsme si pokecaly v čekárně a šly domů. Nikomu nic nebylo, nic jsem necítila. Potom na druhý den mě ta ruka mírně bolela, ale nebylo to nic, co by mě omezovalo v práci. Asi jako když vás píchne včela.

Zdravotníci nemají očkování povinné. Jsou nějací kolegové, kteří se nechtěli nechat očkovat?

Co vím, tak u nás se nechali očkovat všichni kromě jedné kolegyně, ale ta má za sebou onkologickou léčbu s chemoterapií, takže ta stále neví, jestli do toho jít, ale u ní to plně chápu. Jinak u nás na oddělení není nikdo, kdo by se nešel očkovat.

Jaký máte názor na konspirační teorie o tom, že očkování mění DNA, že do těla se aplikují mikročipy a podobně?

Člověk se tomu směje. Vidím to třeba u naší babičky. Sleduje internet, sleduje televizi a tam je ta mediální masáž obrovská. Ti lidé už neví, co si pořádně myslet, takže na jednu stranu to chápu, ale my máme ty informace zase úplně jiné.

Pod nás spadá i hematologická laboratoř, kde pracují holky, které v těch laboratořích rozumí těm vzorkům, rozumí imunologii a ví, jak taková vakcína funguje. Je to prakticky vakcína na chřipku, která se používá už desítky let a lidé už se tím desítky let očkují a nikdo s tím nemá problém. V injekci nedostanete virus, ale pouze informaci pro tělo, aby začalo produkovat dané protilátky. Takže očkování vám nemůže způsobit covid.

V dnešní době si nedokážu představit, že by nám dali něco, co poškozuje zdraví. Medicína je na takové úrovní, že dokážeme vyléčit naprosto neuvěřitelné věci, zachránit miminka, které se narodí o tři měsíce dřív. Jsou to skoro zázraky a lidé si přitom myslí, že pro nás chtějí to nejhorší a chtějí nám ublížit. Tomu já nerozumím. Navíc je to jediný způsob, jak se dostat z této doby a z této šílené situace a zase začít žít a fungovat normálně.

Co říkáte jako sestra z covidového oddělení a jako člověk, který onemocnění prodělal na prohlášení typu „je to chřipečka“?

Je to hrozně zvláštní. Ze začátku si to lidi mysleli. Jaro nás úplně neutvrdilo v tom, že by to mělo být tak závažné, ale podzim nás hodně semlel. Covid reaguje zvláštně a u každého se projevuje jinak. I u zdravých lidí jsem viděla hodně špatné průběh, ale dostali se z toho. Takže rozhodně to není jenom chřipečka. Je to závažný druh chřipky, ale člověk musí používat selský rozum. Snažit se žít, co nejvíc normálně, sportovat, jíst zdravě a starat se o sebe. Také je důležité mít pozitivní náhled na věc, protože kolikrát ta mediální masáž je horší než samotný covid.

Co byste vzkázala lidem, kteří neví, jestli se mají nechat naočkovat?

Nejspíš bych jim řekla: „Je to vaše volba, ale bez očkování jako společnost nemáme šanci vyhrabat z této situace a ze všech těch zákazů a příkazů.“

Takže očkovat nebo neočkovat?

Za mě určitě očkovat.


Tento text mohl vzniknout díky podpoře našich partnerů, mezi které patří i:

Chcete také podpořit zcela nezávislé, apolitické a pozitivní médium a stát se naším partnerem?

Napište nám na: redakce@nocnik.online

Předchozí

NOVÉ OMEZENÍ: Otcové už nesmí být ani u početí

MARTIN LAVAY: Měsíční šachta a Djatlovova expedice jsou velké záhady. Další jsou všude kolem nás.

Další