Ponožky na cestách: Způsob života bychom si s Afričany možná vyměnili

| |

zdroj: archiv cestovatelů
Pro někoho je ukazatelem kvality dovolené počet hvězdiček hotelu a pro jiného zase pocit svobody, setkávání se s místními a netradiční zážitky z druhého konce světa. To vše s krosnou na zádech. Mladí cestovatelé Dominik Ilichman a Adam Hofman propagují low cost cestování a boří mýty kolem něj. Za poslední dva roky procestovali devět zemí na třech kontinentech. Loni přivezli z dvouměsíční cesty dokument Asie v ponožkách, při jehož premiéře zlínský klub doslova praskal ve švech. Letos zase strávili léto v Africe a teď jsou zpět s dokumentem Afrika v mrazu a v ponožkách. Míra motivace, kterou vám jeho shlédnutí přinese, je stejná jako u toho loňského. Samotný dokument je však jiný, má nápad a nutí k zamyšlení.

Jeho premiéra byla v sobotu 12. listopadu. O den dříve se však konalo několik předpremiér. A právě na jedné z nich jsme si s kluky povídali o domorodých afrických kmenech, etiopské svatbě, očekávané premiéře i plánech do budoucna.

Jeden vašich cílů je inspirovat lidi k tomu, aby začali cestovat. Máte z loňského roku nějaké pozitivní ohlasy, že byla třeba vaše projekce pro někoho impulsem, aby vycestoval?

Dominik: Já mám. Několik mých kamarádů vyjelo do světa. Nepodnikli takovou velkou cestu, ale vyjeli, a když mi to potom napsali, tak mi to udělalo obrovskou radost. Takže vím třeba aspoň o pěti lidech, což je prostě super.

Adam: Moji dva kamarádi dokonce udělali to, že si taky koupili motorky ve Vietnamu a projeli si celý Vietnam, Kambodžu a Thajsko a mají z toho takové zážitky, že mi to dělá úplnou radost.

Dnes se konaly dvě předpremiéry na školách. Máte v plánu změnit cílovou skupinu a zaměřit se víc na školy?

Adam: My bychom chtěli dělat oboje v nějaké harmonii, protože si myslím, že motivovat nestačí jenom dospělé, ale je fajn motivovat i malé děti. A tak se chceme dostávat na školy. Vlastně pro nás je nejlepší, uspořádat v nějakém městě, kde jsme, víc projekcí v jeden den. Třeba dopoledne ve škole, večer v nějaké kavárně, nebo hospodě. Času je totiž málo.

Dominik: Mě ty školy hodně baví, protože ačkoliv teď víme, že ty děti ze základní školy nepojedou hned, tak to pro ně, myslím, může být inspirace stejně jako pro mě byly některé momenty předtím, než jsem začal cestovat. Mám takovou naději, že můžeme být otvírač toho obzoru, že vlastně něco takového jde a že to je možné. To by bylo super.

Vy jste část cesty absolvovali ve třech ještě s Romanem Zámečníkem, ale projekce máte jenom ve dvou. Proč?

Dominik: Důvod je takový, že Roman má svoji firmu a bohužel na to nemá čas, ačkoliv by hodně chtěl. To pro nás ale nebyl důvod to nedělat, takže jsme se rozhodli, že to uděláme jenom ve dvou. Ačkoliv bychom byli raději, kdybychom byli tři, protože ve třech je všechno jednodušší a líp bychom si rozdělili práci.

Adam: Zároveň není to asi aspekt, ale celou cestu jsme vždycky jeli pouze dva. Roman se vždycky třeba na půlku napojil a užil si s náma aspoň tu půlku právě kvůli práci, protože nemohl jet na celý trip.

Na vaší facebookové stránce jste psali, že se vaše očekávání bylo jiné, než realita, kterou jste potom v Africe zažili. V čem byl ten rozdíl největší?

Dominik: Určitě v počasí! Já jsem si představoval Afriku rozhodně jako teplý kontinent, nebo teplou oblast a když jsem tam přijeli, tak opravdu měsíc vkuse pršelo a byla zima. Každý den jsem se probouzel a říkal jsem si: ‚‚Ty jo ta představa, kterou jsem měl, byla úplně jiná!‘‘. A to počasí vlastně ovlivňuje úplně všechno. Najedou vám je zima a radši jste v posteli, než chodit někde po horách.

Adam: Já jsem byl možná ještě trošku naivní předtím, než jsem si všechno zjišťoval. Nevěděl jsem vlastně ani, jaké jsou v Africe přesně země, než jsem si to začal zjišťovat. To si myslím, že neví ani spousta ostatních lidí. Ale myslel jsem si, že tam zkrátka lidi pořád běhají ve slipkách a loví lvy. A ukázalo se, že v některých částech to tak ještě pořád je. Jak jsem při promítání vykládal třeba o Masajích. Ale taky tam jsou tam velkoměsta, třeba Dar es Salaam v Tanzanii, který je už hodně Evropský, protože byl tolikrát kolonizovaný a je to přímořské město. Tam jsem úplně cítil Evropu.

Navštívili jste některé domorodé kmeny. Do jaké míry tyto kmeny ještě dodržují své tradice a žijí původním stylem života?

Dominik: Záleží, jak které. Ona je vlastně celá Afrika na tom kmenovém principu a to bylo vidět třeba, i když jsme vyplňovali nějaký dotazník. Tam byla vždycky kolonka, z kterého jsme kmene a bylo jim těžké vysvětlit, že v Česku nic takového jako kmeny nemáme. Ale potom, když jsme měli půjčenou motorku a objížděli jsme kmeny, které byly hodně daleko od nějaké cesty, tak tam žijí úplně jiný život. Když jsme přijeli do jednoho z těch kmenů asi v jedenáct hodin, přišlo nám hrozně divné, že tam nikdo nepracuje, že jsou vlastně všichni doma, popíjí pivo a vaří. A pak jsme si uvědomili, že oni vlastně můžou být doma, protože všechno, co potřebují udělat, je, že si nachystají něco k jídlu a že se postarají o děti a o dobytek. A to zvládnou třeba za dvě nebo za tři hodiny ráno a pak mají celý den volno.

Navštívili jste i etiopskou svatbu. Jak to, že někdo pozve dva úplně cizí lidi na svatbu?

Adam: Tak já si myslím, že to pro ně bylo zkrátka jiné, že potkali najednou dva bělochy. Říkali si, že by mohli zvednout nějaký ohlas, no a hlavně pro toho ženicha s nevěstou to mohlo být jiné. A taky všeobecně v Africe mají lidé k sobě daleko blíž. Když jsme přišli do autobusu, tak lidé působili jako jedna velká rodina. Všichni dohromady se bavili a bavili se i s námi. Takže pro nás to bylo vlastně úplně normální, že nás někdo pozval na svatbu.

Na své facebookové stránce jste psali i tom, že jste se potkali s lidmi, kteří si přejí přestěhovat se do Evropy za lepším životem. Ovlivnila ta setkání nějak váš pohled na aktuální dění v Evropě?

Dominik: My jsme se jim v takovém případě ze začátku vždycky snažili vysvětlit, že to, jak vnímají Evropu, není to, jak Evropa opravdu funguje. A bylo těžké to popsat, protože my jsme jako bílí turisti přijížděli se dvěma kamerami a dvěma foťáky a měli jsme vybavení, o kterém se jim vůbec nezdá. A potom vysvětlit, že my v Evropě vlastně nemáme až tak bohatý život, nebo aspoň my studenti, jak se to může zdát, to bylo těžké jim popsat. Oni mají stále představu, že když se dostanou do Evropy, tak budou mít bohatý život. A pro ně ten materiál, ta hmota, kterou tam nemají, je velkou hodnotou. A pro nás naopak, když jsme viděli způsob života který tam mají, tak bychom to možná na chvilku vyměnili.

Víte už, kam byste chtěli jet příště?

Adam: To se ptá po přednáškách většinou každý, protože ví, že jsme loni byli v Asii, letos v Africe, tak se nabízí otázka, co příště. Zatím neplánujeme, nevíme, jsou takové spekulace, že výborné by bylo srovnat Asii, Afriku a Jižní Ameriku. Takto tři roky po sobě bychom to mohli celkem objektivně srovnat, ale v současné době stejně jako loni jsme toho cestování celkem plní. Takže třeba po novém roce zase začnou cestovatelské choutky a něco naplánujeme.

Přemýšleli jste někdy nad tím, že byste jednou byli cestovateli na plný úvazek?

Dominik: Já nikdy, já nechci být cestovatelem. Pro mě je cestování jenom nějaký způsob, jak pak dělat věci, které bych chtěl v životě dokázat. A myslím si, že to je jako chodit do školy. Když jsem chodil do školy, tak jsem nikdy nechtěl být studentem. Chodil jsem do školy, protože jsem věděl, že mi to pomůže v dalším životě. Tak vnímám i cestování jako jakousi školu trošku jinak.

Předchozí

Zlín sahal po třech bodech, musel se spokojit s jedním

SOUTĚŽ: Vyhrajte 4 lupeny na Majka Spirita

Další