REPORTÁŽ: Týden po tornádu na vlastní oči. Horko, dřina i úsměvy

| | , ,

Následky tornáda na Jižní Moravě jsem viděl každý den na internetu, slyšel o nich v rádiu a každým dnem ve mě rostla vnitřní potřeba také nějak pomoct. Přidat se k úžasné vlně solidarity, která se Českem prohnala ještě mohutněji než samotná větrná smršť. Nejsem bohužel zručný ani bohatý, takže jsem zkusil najít vlastní způsob a vyrazil na místo. To, co jsem viděl, bylo v mnoha směrech ohromující.

Chtěl jsem zkrátka přiložit ruku k dílu. Pamatuju si z dětství záplavy z roku 1997, které silně zasáhly i můj rodný Zlín, pamatuju si jaké to bylo, když nám shořela celá střecha – je to bezmoc a šok. A také vím, že právě v těch nejhorších situacích se lidí dokážou semknout a vykřesat ze sebe to nejlepší. To, co jindy ukazují třeba jen o Vánocích (a někdy ani to ne). Nám tehdy po požáru domu pomáhali sousedi a známí a byla to velká podpora – už díky tomu, že vidíte, že si navzájem nejste lhostejní, že když o něco jde, lidé si pomůžou.

Jenomže jak by mohl zlíňák s diplomem ze žurnalistiky, s mizernou manuální zručností a s komickým zůstatkem na účtu pomoct? Bylo mi jasné, že nikoho nespasím a nikomu střechu neopravím, ale mohl bych pár lidí aspoň potěšit, udělat jim radost v tom úmorném vedru a v celé té neutěšené situaci.

Napadlo mě, že ledová plechovka nealko piva nebo „energiťáku“ při dřině v horku určitě potěší vždycky. Napsal jsem na facebookovou skupinu Dobrovolnická pomoc po břeclavském tornádu, která za týden narostla na 30 000 členů a zeptal se, jestli je dobrý nápad naložit si do krosny na záda ledové plechovky a jít od domu k domu a rozdávat je. Lidi, kteří se v oblasti pohybují mi potvrdili, že přesně tohle je to, po čem je mezi hasiči, stavaři i dobrovolníky poptávka, jelikož vody je na místě sice dost, ale málokdy se k nim dostane vychlazená. A pít teplou vodu…no, znáte to sami.

Bylo tedy rozhodnuto, na Moravu povezu chladivé osvěžení, které pak na zádech a pešky (protože vjezd do obcí je komplikovaný) roznesu všem, kteří potřebují ochladit. Ovšem v hlavě mi vyklíčili myšlenka – dva lidé přece roznesou dvakrát tolik! Rozhodil jsem tedy sítě mezi mé kamarády, a skutečně se našel jeden blázen – Vojta, který byl ochotný strávit středu tím, že bude v horku vláčet na zádech kila plechovek. Společně a s přispěním nejbližšího okolí jsme během 48 hodin dali dohromady asi 10 000 korun, za které jsme nakoupili různá nealkoholická piva, energetické drinky, ledové kávy a hlavně led! Další známí nám půjčili autolednice, jiní zase chtěli poslat vrtačku nebo powerbanku, takže auto bylo brzy solidně zaplněné.

Na seznamu potřebných věcí, který publikuje Kulturák Hodonín, jsem pak ještě objevil kšiltovky. V rychlosti jsem tedy oslovil společnost Adoco a nastínil jí náš záměr, s tím, že vyrážíme za 24 hodin a byli bychom rádi, kdyby nám darovali nějaké kšiltovky pro lidi pracující v úporných vedrech na opravách střech. I přes šibeniční termín jsme se okamžitě dohodli, a tak jsme kromě ledového pití mohli rozdat i stovku kšiltovek, za což firmě moc děkujeme. Navíc byl o čepice opravdu zájem, až nás to překvapilo.

Když bylo připraveno a nakoupeno všechno potřebné, domluvili jsme si s Vojtou místo srazu a v 5:20 už mi zvonil budík. Naložit auto, koupit led a hurá na Moravu. Nejdřív jsme měli obavy, jestli se k obcím vůbec dostaneme, a také jaká bude na místě nálada, jestli nebudeme překážet – rozhodně jsme nechtěli být na obtíž. Tyhle obavy naštěstí brzo vzaly za své.

Postupně jsme prošli s krosnami s občerstvením všechny tornádem zasažené obce – Pánov, Mikulčice, Lužice, Moravskou Novou Ves i Hrušky a projeli celou trasu, kterou týden před námi urazilo tornádo.

Devastace krajiny a staveb byla zničující, a to jsme se dívali na situaci po týdnu intenzivního úklidu a práce.

U Pánova, kde rostl les, jsme viděli, jakou sílu musel vzdušní vír mít. Vzrostlé stromy polámal doslova jako sirky a rozházel je po okolí. Trámy a další trosky ještě stále trčely zaražené ve fasádách a zohýbané kusy plechu byly na mnoha místech omotané kolem sloupů jako papírové fáborky, vlající ve větru a zamrzlé v čase.

Všudypřítomná zkáza měla ale na všech místech také svůj protipól. Čilý pracovní ruch je společným prvkem všech zasažených obcí. Desítky hasičských vozů a těžké techniky neustále pendlují ulicemi, stovky lidí, vojáků, policistů bez přestávky pracují. Z každé střechy je slyšet tlukot kladiv a z každého dvora vrčí motorové pily.

Atmosféra je překvapivě příjemná. Nikdo tu nenadává, nepláče, všichni společně pracují na tom, aby zachránili, co se dá a pomohli tam, kde je to potřeba. Na ulicích jsou k vidění poznávací značky všech krajů a často zaslechneme i slovenštinu nebo ukrajinštinu. Je to prostě jedno velké společné staveniště, které se táhne prakticky od Hodonína po Hrušky.

Sotva jsme začali rozdávat náš ledově vychlazený náklad, bylo nám jasné, že jsme se rozhodli správně. „Kluci, vy jste přišli jako na zavolanou,“ – „Jaktože to máte tak ledové?“ – „Zajděte i támhle vedle, tam dřou jako koně,“ a další jiné, ale stejně milé reakce jsme slýchali celý den.

Plechovky a kšiltovky létaly vzuchem přímo na střechy, kde je chytali hasiči, tesaři i vojáci. Když jsem vyprázdnili krosny, vrátili jsme se k autu, naložili druhou várku a pokračovali.

Bylo nám jasné, že je to jen kapka v moři, že tady nezachraňujeme svět, ale ty desítky skvělých lidí, které jsme po cestě potkali, se nám přece jen povedlo aspoň na pár minut osvěžit a zpříjemnit jim tu chvilku v úmorném dni. A oni se usmívali a děkovali nám a my jsme se usmívali taky – a já se usmívám ještě teď. Tam, kde se před týdnem odehrála velká hrůza, se teď sešla spousta dobrých lidí.

Samozřejmě by bylo ideální, kdyby tam takhle chodil někdo každý den, a celý den, a v každé obci aspoň jedna nebo dvě skupinky, ale to už je nad naše síly. Děláme jen to, na co stačíme, ale bylo by skvělé, pokud by někdo z vás okopíroval náš nápad a udělal totéž třeba zítra a někdo další pozítří. Uvidíte, že všem uděláte velkou radost, a tu největší nakonec sami sobě.

Co se týká informací z médií, je pravda, že hmotné pomoci, ve smyslu věcí denní potřeby, je na místě dost. Stejně tak je tam ale i dost práce, takže se nemusíte bát, že byste přijeli jako dobrovolníci a neměli co dělat. Těch deset minut tornáda se tam bude napravovat ještě dlouho. Policisté na místě byli ochotní a příjemní stejně jako všichni ostatní, není třeba se bát, že by vás vyhodili – jen vás správně nasměrují.

Pokud tedy chcete pomoct a nemáte zrovna miliony ani neumíte s bruskou, můžete to udělat stejně jako já s Vojtou a nebo ještě líp, najděte si svou cestu. Jen vždycky dbejte na to, abyste u toho nikomu nepřekáželi a byli užiteční.

Předchozí

Po tornádu pomáhá i Charita Otrokovice. Nočník do oblasti posílá dvě auta